Stridavka.cz
Setkáváme se občas s tím, že je zpochybňována existence syndromu zavrženého rodiče. Nejčastěji takové názory pocházejí ze stejných kruhů, které zpochybňují i prospěšnost péče obou rodičů o děti po rozvodu.
Řadu příběhů zavržení rodiče dítětem vlivem manipulace druhým rodičem jsme mohli vidět v rámci FESTIVALU ROZVODOVÝCH FILMŮ. Video na této stránce je sestřihem tří z nich: zpovědi zavrženého otce, zavržené matky a zavrhujícího dítěte. V posledním jmenovaném vypráví dnes už dospělá mladá žena o tom, jak její matka na ni přenášela svou nenávist k jejímu otci a s jakými následky:
„Tátovi jsem volala jen o peníze. Dokonce jsem chtěla, aby matka věděla, že mu volám jen kvůli nim. Myslela jsem, že na mě bude pyšná, protože jsem pro ni byla vším. Takže popírání otce matku vysloveně těšilo. Stejně tak, že otce využívám jen jako peněženku.“
„Jak se tohle mohlo stát? Čím víc máma tátu pomlouvala a tvrdila, že je hajzl, a já si myslela, že se na nás vykašlal, tím víc ho matka pomlouvala. Zkusila nás rozdělit. Já myslela, že je zbabělec, že nás opustil, že opustil své děti. I proto, že o něm všichni mluvili špatně, já si stále myslela, že se k nám zachoval špatně.“
„Až po tom, co jsem chodila na terapii, jsem měla zájem slyšet i jeho verzi. Bylo to zvláštní. Po 11 letech, kdy jsem otce neviděla, jsem byla najednou na letišti. A jako by se za těch 11 let nic nezměnilo. Šli jsme domů a já měla první dospělácký rozhovor se svým tátou. V té době jsem už byla dospělá. Řekl mi, jak těžké to pro něho bylo. Chtěl se rozvést se svou ženou, nikoliv se svými dětmi. Moc si přál být s námi, být nám nablízku.“
„Bylo to zvláštní, protože jsem měla skvělou mámu. Od narození až po mé dospívání ke mně matka byla hodná, starala se, pečovala o mě a milovala mě. Opravdu jsem měla skvělou mámu. Ale ona také říkala o mém tátovi strašné věci. A tak jsem vyrostla s nenávistí ke svému otci. Když jsem si začala jisté věci uvědomovat, podívala jsem se zpátky a viděla jsem, jak moc nám bránila, abychom si s tátou vytvořili hezký vztah.“
„Kdyby tak mohla pochopit a akceptovat, že táta selhal jako její manžel, ale že mu nikdy neměla bránit, aby byl dobrým tátou. Bylo by to pro všechny mnohem lepší. Nemusela bych být bez táty celých 11 let.“
„Dívám se zpět a říkám si, jak skvělou mámu jsem měla, alespoň krátký čas. Ale pak jsem si uvědomila souvislosti. Zkoušela jsem chápat fungování světa. Začala jsem chodit na terapii. A pochopila jsem, že se od toho musím odstřihnout a spolehnout se sama na sebe. Odstřihnout matku a bratra ze života bylo hrozně těžké. Pokoušela jsem se jí to vysvětlit snad milionkrát. Ale ona si nikdy svůj podíl nepřipustila. Říkala, že dělala to nejlepší, co mohla. A že mě a bratra přece nemohla její nenávist k tátovi nějak ovlivnit. Ona si to opravdu myslí.“
„Nejvíce se bojím toho, mít dítě a oddělit to dítě od táty a dělat všechny ty věci zas a znovu. To by pro mě byla ta nejhorší věc. Představte si, vdáte se za svého muže, vyklube se pak z něho zmetek a já pak využiji svého syna, abych se mu pomstila. To je moje největší obava. Nejvíc se bojím toho, abych své dítě nevyužila jako svou loutku.“
„Přála bych si vrátit se v čase a chtěla bych, aby mi táta volal častěji. Řekla bych mu, aby s námi byl mnohem víc a aby nás nikdy nepřestal milovat. A nikdy se nás nevzdal. Chápete? Být mnohem víc s námi a ne někde pryč. I když jsme se tvářili otráveně celý den. Nevšímali si ho, předstírali, že se s ním nebavíme. Řekla bych mu, aby to nikdy nevzdal. I když jsme zlobili, kleli nebo mu zavěsili telefon. Prosila bych ho, aby to nikdy nevzdal.“
10. 7. 2017 at 10:00
Moc hezké. Vyprávění mladé ženy budiž motivací všem bojujícím otcům, kterým se zdá, že už nemají sílu vést válku proti všem.
10. 7. 2017 at 15:43
Jsem zvědavý co řekne jednou moje dcera, jestli bude mít tolik sebereflexe jako tato mladá žena. Těžko mohu souhlasit, že její matka byla skvělá. Skvělí lidé se nechovají jako její matka. Lidé, kteří se chovají jako její matka jsou naopak ubožáci. Takovým matkám by měly být vyhrazeny nejhlubší místa v pekle.
12. 7. 2017 at 15:16
Možná neselhal ani jako otec: „Kdyby tak mohla (máma) pochopit a akceptovat, že táta selhal jako její manžel, ale že mu nikdy neměla bránit, aby byl dobrým tátou. Bylo by to pro všechny mnohem lepší. Nemusela bych být bez táty celých 11 let.
12. 7. 2017 at 17:11
Nikdy to nevzdat, to je zaklad. Sam se taky snazim, ale je to tezke. Lhostejnost okoli. Nadrzovani matkam na OSPODech, nefunkcni juvenilni justice. A pak vam rekne kamarad: kdyz to nejde, tak to nejde, nech to plavat, hlavou zed neprorazis… Tahle mlada zena si to zacala uvedomovat. Ne vzdy to tak dobre dopadne. PAS muze byt dozivotni…ale stejne je treba bojovat a niky to nevzdat.
13. 7. 2017 at 7:38
Ten film jsem na festivalu rozvodových filmů viděl. Ty autentické výpovědi byly hodně emotivní. V sále mi chyběli soudci/kyně a ospodějnice. Nemají o tuto problematiku zájem, protože jim stačí jedno pravidlo “já jsem také matka a tak nadržuji matce”. Smutné je, že popírači SZR se najdou i mezi psychology. Popírání SZR by mělo být trestné stejně jako popíraní holokaustu.