Jonáš Taclovský
Tato vědeckofantastická povídka je literární fikcí, všechny postavy a skutečnosti v ní jsou vymyšlené, stejně jako pseudonym autora. Pokud by některé okolnosti snad mohly vyvolávat asociace se vzpomínkami na něco konkrétního, jedná se jen o bujnou fantazii nebo o přehnanou vztahovačnost.
Píše se rok 4013. Kontinent žlutých hvězd je zmítán ekonomickými problémy a nemá čas na řešení záležitostí občanů. Ti stále častěji vypovídají poslušnost, berou svůj osud do vlastních rukou a končí to různě. Někdy si toho Velké oko nevšimne, někdy se jen přivře, ale někdy se rozzuří k nepříčetnosti a nešťastníka přísně potrestá. Nikdo dopředu neví, jak Velké oko zareaguje právě na něho. Velké oko má spoustu pomocníků. Někteří jsou aktivní a hlásí mu každý přestupek, jiní jsou na oko sami naštvaní a občas přestupek nenahlásí nebo nepotrestají. Liší se i jednotlivé provincie kontinentu, kde si lidé jen těžko a dlouho zvykali na nové názvy provincií. Zpočátku to vypadalo jako recese, když někteří poslanci navrhli referendum o nových názvech provincií, ve kterých název každé z nich určí ostatní obyvatelé kontinentu. Podle toho, jak ji vnímají. Kontinentální rada ale nakonec rozhodla, že je to politicky korektní. Referendum přineslo velký šok z potměšilosti občanů, ale rada chtěla působit suverénně a nové názvy zavedla.
Irek se usadil u stolu a nedočkavě vyhlížel, jestli už do školky přichází kamarád Ablo. Včera Ablo ve třídě vyprávěl, jak se byl s nějakým “tátou” podívat v parku na zvířata. Dlouze povídal, jak se některá z nich jmenují a děti se smály, když vychovatelka Abla opravovala a říkala jména zvířat jinak než on. Nakonec z toho bylo velké vyprávění o zvířatech a provinciích, kde žily před tím, než přišly do parku. Irek byl zvědavý, kdo je to ten jeho táta, a odkud se u Abla doma objevil. Jenže než mu to Ablo stihl říct, vychovatelka odvedla Irka ještě s několika dětmi dolů do šatny. Tam už na ně čekali jejich dospěláci. Na Irka jeho máma Eresa, která ho každý den vodila na oběd domů. Ablo chodil s jinými dětmi do školní jídelny a ty vychovatelky odváděly jiným východem. Irek už několikrát v šatně koukal na dospěláky, kde zaslechl, že jiné děti jim říkají “táto”, ale nikdy se jich nezeptal, odkud je mají. Ukřičené Aríe s pisklavým hlasem se ptát nechtěl, tu neměl rád, a Uhamada se bál, aby na něj z jeho vlasů zase neskočila ta neviditelná kulička, kvůli které se musely nedávno všechny děti ve školce umýt smradlavou vodičkou. Přitom zrovna Uhamada ten táta vodí domů skoro každý den a tak radostně spolu odcházejí ze školky, že mu ho určitě přičaroval nějaký hodný čaroděj. Když o něm mluvil už i Ablo, tak to se musí zeptat nějakého dospěláka. Vychovatelka se ale zarazila, a rychle ho okřikla, že na chodbě se nemluví, aby měly vedlejší třídy klid. Irek byl jediný, u koho měla v kolonce kontaktů na rodiče prázdný řádek u otce. Díky tomu také Úřad pro osamělé matky zařídil Irkovi místo ve školce hned u jeho bydliště a navíc zcela zdarma. Když se Irek včera na toho tátu zeptal maminky, také se zamračila a nic neřekla. Nechtěl, aby se maminka více mračila a radši se rozhodl zeptat druhý den Abla.
Planeta opic, jedna z nejpostiženějších provincií Kontinentu žlutých hvězd, je opět zmítána stávkami. Úřady ani služby nefungují a Kontinentální rada už několikrát musela Planetu napomínat. Zlobí se i ostatní provincie, které na Planetu doplácejí a některé již začaly vyhrožovat, že se od Žlutých hvězd oddělí a připojí se k Bílým hvězdám. Planeta se sice snaží šetřit, ale Velké oko se často přivírá, pokud jde o peníze, takže se nedaří plnit příkazy Kontinentální rady. Něco se ušetřilo jen na zdravotnictví a snížení sociálních dávek pro nezaměstnané, jichž je skoro třicet procent.
Už uběhla skoro hodina a Ablo pořád nikde. Děti ze třídy nikdy nepřišly všechny včas, ale když vychovatelka přinášela tác s ovocem, u stolku, kde sedával Irek, už všichni byli. Dnes je Ablova židlička prázdná a skoro všechno ovoce je už snědeno. „Neschováme jedno jablíčko pro Abla?“ zeptá se Irek vychovatelky, když vidí, jak se obtloustlý Arlos láduje. Ten, kdyby mohl, všechno by snědl sám. „Ablo je nemocný, můžete si všechno sníst, děti,“ řekne vychovatelka a Irek se zamyslí, jestli Ablo přijde nebo nepřijde. Zatímco Arlos spořádá poslední jablko, Irek si říká, že když je Ablo nemocný, určitě přijde. On sám byl už mnohokrát nemocný, a vždy přišel do školky. Když slyšel, jak maminka nějakému dospělákovi říká, že je nemocný, ptal se, co to znamená, a maminka mu vždy odpověděla, že to nic není. Když byl nemocný naposledy, dokonce jel s maminkou a babičkou na výlet k tetě, co se stejně jako babička jmenuje Armen. Ablo určitě za chvíli přijde a společně schovají Arlosovi pastelky za to, že všechno snědl a nic Ablovi nenechal.
Soudkyně Ana Raná spokojeně zaklapla desky a podívala se na hodinky. Dnes to zvládla rychleji než obvykle a stihne oblíbený seriál. V poslední době jí přinášela tajemnice stále více a více spisů a to jí narušovalo harmonogram, na který byla zvyklá. Od doby, kdy se Okurková republika připojila ke Kontinentu žlutých hvězd, sice práce přibylo, protože lidé se začali více rozvádět, ale nikdy jí nebylo tolik jako dnes. V minulosti si nikdy nebrala do kanceláře více než dva spisy na den, ale v poslední době si musí brát i čtyři. To za dobu svého působení nikdy nezažila a často si zasněně vzpomněla na časy, kdy se všechny případy řešily rychle a lidé, kteří jednou přišli, se už nikdy nevrátili. Velké oko nemělo tehdy rozvody moc rádo a soudcům přikazovalo, aby je řešili rychle. Vzpomínala na svou školitelku, která nedávno odešla do důchodu. Ta vyprávěla, že soudkyň na jejich oddělení bylo méně, ale zvládaly i pět spisů denně. Bylo to v době, kdy Okurková republika ještě patřila k Červeným hvězdám a rozsudky se psaly už dávno dopředu. Školitelka dokonce přiznala, že na jednání často ani neposlouchala, co lidé říkají. Na rozsudek to nemělo žádný vliv. Dnes si může každý u soudu vykřikovat a ona to musí zapisovat, a spisy jsou proto tak tlusté, že se ani tajemnici do šuplíku nevejdou a musí je dělit na několik částí.
Už se skoro blížil oběd a Ablo stále nepřišel. Irek dokreslil kočce vousy, vychovatelka sebrala jeho výkres a pobídla Arlose, aby si pospíšil. Irek rozmrzele složil své pastelky do penálu. Za chvíli ho maminka odvede domů a on se opět nedozví, kdo je to ten táta, o kterém Ablo včera vyprávěl. Zvířata z parku, o kterých mluvil, přitom už dávno znal. I ta protivná Aría už tak dlouho mluví o svém tátovi, a přitom zvířata z parku do včerejška vůbec neznala. Zebru si dokonce spletla s koněm, přitom mají úplně jinou barvu. Irek znal barvy ještě dříve, než začal chodit do školky a včera dokonce jediný poznal krokodýla, kterého neznal ani ten namyšlený Avier, co do školky každý den přijde jako první. Vychovatelka zalistovala výkresy a vykřikla: „Dnes nakreslil nejhezčí obrázek Irek a vyhrává čokoládový bonbón.“ Irek se ušklíbl, měl sice radost, že Arlos se zamračil, ale z bonbónu dnes neměl takovu radost, jako když vyhrál poprvé. Mrzelo ho, že jeho dnešní vítězství neviděl Ablo.
Toho Irka mi byl čert dlužen, pomyslela si Ana Raná, když nesla spis s jeho jménem tajemnici. Je to její nejtlustější spis a tahá se s ním už tři roky. A těch stížností, co už si kvůli němu vyslechla. Jednou si ji kvůli němu zavolal i předseda… V kanceláři tajemnice už nikdo nebyl. Všichni už jsou doma a já tady ještě poletuji, přitom jsem už mohla mít nakoupeno, pomyslela si, hodila spis na stůl, zamkla a vydala se ke své kanceláři. Na dveřích našla vzkaz od místopředsedkyně, že zítra ráno se u ní má zastavit. Že by už byly nové diktafony, pomyslela si soudkyně. Porady nová místopředsedkyně nedělá a co jiného by mohla chtít. Možná, že byla na poradě u předsedy, který si k sobě volá jen místopředsedy a přes ně vše vyřizuje soudcům. Ale co by ten mohl chtít nám, když si hledí jen svých trestňáků, uvažovala Ana Raná. Neměla předsedu ráda už kvůli jeho jižanskému jménu, které jí znělo protivně, a hlavně mu nemohla odpustit přezíravý postoj k jejímu oddělení. Když se zaváděly nové počítače, ona a její kolegyně je dostaly až jako poslední.
„Jeden chlapec z naší skupiny je nemocný a jeho matka má podezření na spalničky, tak kdyby byl Irek unavený nebo měl teplotu, běžte raději rovnou k lékaři,“ řekla vychovatelka Erese, když si přišla pro Irka na školní dvůr. To by mi tak chybělo, kdyby onemocněl zrovna teď, když stávkují i nemocnice a všude jsou fronty, pomyslela si. Nedávno zavřela ordinaci Irkova lékařka, která se odstěhovala na Deštivé ostrovy a ona ještě nenašla nikoho nového. Bude muset znovu dojít na Úřad pro osamělé matky, aby jí pomohli. Ale nejdříve tam zavolá, aby mohla jít za tou Ernandézovou. Ta jí byla od začátku sympatická a brala ji jako opuštěnou matku s dítětem už teď – ještě než skončí soud. Takoví lidé by měli pracovat na Velkém oku, tvrdila už dlouho. Ale snad se Irek ničím nenakazil, vždyť nebývá skoro vůbec nemocný, navíc byl na spoustu nemocí očkován. Až přijde domů, musí se podívat do Irkova průkazu. Ještě když s ním žila v Okurkárně, jak posměšně říkala, tak byl očkován na všechno možné. Irek vesele hopsal vedle ní a chlubil se, že dnes nakreslil nejhezčí kočku ve třídě a vychovatelka ji dala na tabuli. O čokoládovém bonbónu ale pomlčel, protože maminka by mu už po obědě další nedala, pořád říkala, že jeden denně stačí, a že dětem, co jí hodně čokolády, vypadají všechny zuby. Už aby byl Irek velký, pak bude moci jíst čokoládu více. Nedávno říkal babičce na oslavě jejích narozenin, když snědla už třetí bonbón, že jí vypadají zuby. Všichni kolem se smáli a říkali, že to tak platí jen pro děti, že dospěláci můžou jíst čokolády hodně.
„Tak to už tady dlouho nebylo,“ pronesla polohlasem a s notnou dávkou ironie Ana Raná, když na ni druhý den ráno místopředsedkyně vyhrkla: „Zase je tady stížnost na ten mezinárodní spis. Pořád mi píše ten otec, že případ zdržujeme a že nedodržujeme Nařízení Kontinentální rady. Nemůžeš to konečně nějak sfouknout?“ řekla jí blonďatá místopředsedkyně, která byla ve funkci teprve pár měsíců a sama spisy vyřizovala co nejrychleji to šlo. „Já bych to už dávno sfoukla, kdyby se do toho pořád nemíchala Planeta opic. Oni jsou schopní každého půl roku vydat úplně jiné usnesení a už mi z toho jde hlava kolem. Včera jsem nad tím seděla půl odpoledne a málem jsem kvůli tomu nestihla Nemocnici v zelené zahradě,“ řekla otráveně Ana Raná. „Napiš mu, že jsem nezávislá a ani Velké oko mi nemá co mluvit do toho, jak vedu spis, a že termíny hlídáme,“ dodala ještě mezi dveřmi. Byla ráda, že nová místopředsedkyně neběhá s každou stížností za předsedou, a na všem se domluví přímo s kolegyněmi na oddělení. Vždyť si také jako jedny z mála na soudu tykají.
Irek odstrčil prázdnou misku a pohledem zamířil na polici, kde byly v červené krabici nejrůznější sladkosti. Eresa se usmála a řekla, že dnes budou čokoládové sušenky, ale až k odpolední svačině, až bude Irek koukat na kino. „Už zase kino?“ zeptal se napůl radostně. Občas mu maminka pouštěla kino, kde se objevovaly obličeje nějakých dospěláků. Někdy ty obličeje mluvily, ale skoro nikdy je nebylo slyšet. Někdy byly úplně malinké jako šedá myška, která byla nalepená na krabici s kinem. Když byly vidět, vypadaly jako všechny jiné, jen mu na nich vadilo, že se objevovaly vždy uprostřed pohádky. Ve školce během pohádky nikdy žádné obličeje nerušily. Ale zase během kina mohl Irek sníst všechno, co si poručil, a maminka mu to vždy ochotně přinesla. Minule mu dovolila ukousnout uši a chobot čokoládovému slonovi. A když ne maminka, tak teta Ercedes. Ta si často ráda přisedla a koukala na kino s ním. Někdy ty obličeje legračně zmenšila tak, že skoro nebyly vidět a někdy na ně pustila žluté kuličky, které je úplně zasypaly. Teta je vůbec šikovná a zná spoustu věcí. Možná by mu mohla říct, kdo je to ten táta, o kterém mluví Ablo, Aría a Uhamad, pomyslel si Irek. Jestli se s ním dnes bude koukat na kino, tak se jí zeptá.
Místopředsedkyně má pravdu, že by se to mělo vyřídit co nejdřív, pomyslela si Ana Raná, když došla do své kanceláře. Už nějaký čas přemýšlela, že by nečekala na překlady dokumentů z Planety opic, a rovnou tajemnici nadiktovala rozsudek. Stačilo by jen převyprávět ten, co nedávno vynesli v sousedním obvodu za řekou, a změnit v něm jména. I metropolitní soud by to určitě potvrdil, protože nedávno o těchto případech rodičů z různých provincií řečnili i na Konstituční komoře, a tu metropolitáři poslechnou, uvažovala Ana Raná. Myšlenky jí ale plynuly do budoucna. Dítě bude bydlet s otcem v našem obvodu a za půl roku mi tu přistane nový návrh matky. Ta se klidně znovu přestěhuje zpátky sem přes půl kontinentu, jenom aby mi přidělávala práci se změnou poměrů. Soudkyně věděla své a jasně se jí vybavil případ jednoho chlapce, který soudila dlouhá léta pořád dokola, protože se rodiče nemohli na ničem dohodnout a nové návrhy chodily soudu skoro každý měsíc. Plnoletost toho kluka oslavila ještě mohutněji než kdysi svou vlastní.
„Nikdo takový není!“ vyprskla Ercedes a vztekle položila na stůl nedopitou skleničku s džusem. „Jak jsi na to přišel?“ podivila se, proč se Irek ptá na tátu. Byla si jistá, že toho svého si nemůže pamatovat a doma to slovo vůbec nepadlo. „Mluvil o něm Ablo, že s ním byl v parku koukat se na zvířata,“ řekl Irek a Ercedes se rozsvítilo. Svoje děti neměla a neuvědomila si, že děti ve školce si povídají o všem možném. Sestra už několikrát říkala, že by se mu mělo něco říct, ale matka vždy řekla, že je ještě čas, a obě dcery matku poslouchaly. „Teď zamávej kinu na rozloučenou,“ řekla Ercedes, „a já ti ještě přinesu jogurt, chceš?“ Irek zavrtěl hlavou a ukázal na červenou krabici. „No tak dobře, ty jeden mlsoune,“ řekla Ercedes a vytáhla z ní oranžové vajíčko. Irek začal s úsměvem olupovat obal ze staniolu, Ercedes přepnula kino z obličejů zpět na pohádku a odešla z kuchyně. Irek se smál tomu, jak pes s velikýma ušima utíkal přes louku, až se úplně ztratil, sluníčko zapadlo a v pohádce začala noc.
„Na Planetě opic se snad úplně zbláznili,“ vzdychla si Ana Raná, když jí tajemnice přinesla štos papírů a nahoře zahlédla návrh soudu odkudsi z Planety. „Oni tam snad mají z Nařízení Kontinentální rady jen první stránku!“ divila se, jak je možné, že vůbec vidí tento papír. „To si mám teď dát do spisu zase novou složku?“ třásl se jí hlas z představy, že rekordně tlustý spis se ještě rozroste a začíná další kolo odvolání a hádek advokátů obou stran. „Chtěla jsem to mít vyřízené do tří let, a takto už to nestihnu ani náhodou, jenom překlady a ověřování budou trvat čtvrt roku. A otec si do toho nejméně třikrát postěžuje na průtahy a že vůbec kluka nevidí,“ spílala tajemnici, jako kdyby ona za to mohla. „No, to víš, my se tady se vším patláme, to na Planetě by to určitě měli vyřešené na prvním stání,“ projevila přehled tajemnice, která si zvyšovala kvalifikaci a snila o tom, jak se ze své kanceláře jednou přestěhuje do té soudcovské. Vždyť už jsou tady skoro samé stařeny a věk povinného odchodu se bude snižovat, dělala si naději. „To máš svatou pravdu, i se všemi změnami poměrů v budoucnosti by byli rychle hotoví, Oko-neoko,“ řekla Ana Raná a štědře tajemnici převyprávěla historku, jak nedávno vyřizovala jeden mezinárodní spis, kdy byla matka ze Špagetového poloostrova. „Nebýt té krize na jihu, a nestěhovat se jižané k nám, ani bych nevěděla, jak rychle to tam odsejpá. Vidíš, že to jde i za Žlutých hvězdářů,“ uzavřela svůj monolog. „Tak já běžím, ještě nesu spis vedle,“ rozloučila se tajemnice a zavřela za sebou dveře. Ana Raná listovala štosem papírů a hlavou jí rezonovalo: i se všemi změnami poměrů v budoucnosti by byli rychle hotoví … byli … oni … ne já!
Irek už snědl celé vajíčko a dostal žízeň. „Mamííí!“ zakvílel, „mám žížu!“ Maminka je vlastně u kamarádky Usany, když mi kino pouštěla teta, vzpomněl si Irek. „Tetóóó!“ zavolal a čekal. Ale Ercedes kouřila na pavlači, povídala si se sousedkou a neslyšela. „Babííí!“ zkusil Irek poslední možnost. Nikdo nepřišel. Bílou skříňku sám otevírat nesměl a sahat na džbán také ne. Když si z něj posledně chtěl sám nalít a vylezl na židli, babička se zlobila. Nakonec koukl na skleničku s džusem, kterou nechala teta na stole. Teta pila stejný džus z jablíček jako Irek a maminka, ale vždy říkávala, že ten její je jenom pro tety. Irek nechápal, proč jeho a maminčin džus je pro všechny, a teta má ještě jeden svůj. Snad se tolik nestane, když se od tety trochu napije. Teta často svůj džus nedopije a babička ho pak stejně vylévá. Irek sáhl po skleničce, ale hned ji položil zpět. Tak už to ví, proč má teta svůj džus. Není to džus, ale smradlavá vodička, co mu s ní nedávno ve školce myli hlavu, aby na něj neskákaly neviditelné kuličky, co měl Uhamad. Tak to nebude Uhamad tak špatný, když tu vodičku máme i my doma a pije ji teta. Zítra se ho zeptám, kdo je to ten táta a odkud ho vzal, pomyslel si Irek.
13. 3. 2013 at 23:24
Scifi ?? Nebo hrůzná realita dnešních dnů absurdistánu banánové republiky česko ?? Je to tak, že slovo táta dávno vymizelo ze slovníku dětí a pokud ho použijí, mračí se na ně matky, učitelky, vychovatelky, babičky, tety z klokánků, tety z azyláků, tety z ospodů, tety z talárů.
Směr – rozhodovat budou děti. Dnes jsem krátce polemizoval se svým dítětem na pravidelné návštěvě !!!! styku – stykače !!! A to prohlásilo “nekoupil jsi mi tričko, tak v pátek nechoď! Chviku jsem mlčel a pak si vzpoměl na dopis z OSPOD. Kdyby dítě chtělo, určitě by přišlo i když nemuselo, protože aktivity s tetami byly určitě lepší než se stykačem. Tak tedy jak popisuje výše uvedený článek, táta co to je ?
Nic a když se dítěte tety v okurdistánu zeptají co to ono tátu poslat na eutanázii, souhlasíš dítě ? Co to ono tátu poslat do plynu, protože nemůže koupit tričko, souhlasíš dítě ? Velké oko se postará !!!!!!!!!!!!!!