Noemi Matějková
Skutečný příběh publikovaný v diplomové práci “Dnešní otec”
Miroslav, 34 let, IT specialista
Životní příběh pana Miroslava je hluboce poznamenán nenadálým odvedením jeho tříletého syna, kterým manželka řešila manželské neshody. Tento klíčový okamžik v něm vzbudil niterné přesvědčení nenechat si líbit takové jednání a udělat vše pro to, aby vzájemný vztah se synem mohl pokračovat. Rozhodl se vzít svůj osud a osud svého syna do vlastních rukou.
Způsob jeho odvážného aktérství se projevuje v překonávání všech hradeb, které se mu staví do cesty, ať už v podobě celospolečenského nastavení v podobě nadřazenosti vztahu matky a dítěte nebo v podobě dovednosti, se kterou se dokáže informovat o svých možnostech. Zdánlivě jich není mnoho, ale když se celá záležitost podchytí hned v počátcích jednání, šance na úspěch, na získání syna do střídavé péče, tady je. Zvláště, když hned v první fázi v podstatě omylem, díky chybě manželky, došlo nakonec k dohodě v péči o syna. Tento dílčí úspěch by se zdálky dal žánrově přirovnat k romanci, protože je to předzvěst dalšího úspěšného boje. Když soud uvidí, že se otec umí o syna postarat, matce ubývá argumentů pro svěření dítěte do střídavé péče.
Z celého příběhu zaznívá nezdolnost podtržená vírou v zásadní důležitost vztahu dítěte k oběma rodičům. Proto má cenu bojovat, ale i tento boj má své limity, nesmí poškozovat dítě.
„… kdybych viděl, že to dítě trpí, že brečí, že volá po mamince, že to špatně snáší, že je to pro něj trápení, tak bych do toho nešel…“
Vývoj partnerského vztahu
Svoji budoucí manželku potkal pan Miroslav na vysoké škole během pobytu na mezinárodním programu AIESEC v Malajsii. Zdála se být jiná než jeho první partnerka, která příliš dobrodružství cestování neholdovala a po škole začala pracovat v jisté pozici na českém statistickém úřadě. Tato druhá žena si neváhala udělat řidičák na motorku, procestovali spolu Asii. Tato dívka vykazovala všechny známky „holky do nepohody“, aniž by byla „divoženka, která by lezla po skalách a neuměla udělat řízek“. Na svatbu však zatím nepomýšlel a rozhodnutí oženit se učinil až pod tlakem manželky. Takové rozhodnutí se s odstupem jeví jako „varovný signál“.
„Takže mi dala nůž na krk, buď si mě vezmeš, nebo se rozejdem. Já jsem měl zpozornět v tom Mongolsku a dát od toho ruce pryč, ale řek´ jsem si, když jsme toho spolu vydrželi, nějakých 4, 5 let, prošli jsme různý obtíže, támhle ztracený v cizině, řešili jsme krizový situace a vyřešili.“
Narození dítěte znamenalo velký zlom pro jejich vztah, kdy se pan Miroslav v očích manželky postupně z partnera přetransformoval v pouhý „zdroj peněz“.
„… ona se na to dítě strašně fixovala ještě před narozením. Ona se změnila z tý partnerky na tu matku, ale stoprocentně… třeba řekla: sex je tvůj problém, řeš si to kde chceš… Přišlo mi, že jí došla motivace, že dosáhla toho, co chtěla, byla právně krytá tím manželským svazkem, bydlela u mě… nevystěhovatelná, nerozveditelná.“
Postupně se manželčina arogance stupňovala a frustrující pocity pana Miroslava dohnaly až k pochybnostem o sobě, ačkoli manželku v počátcích omlouval. Problémy se rozhodl dle svého naturelu konstruktivně ověřit v sexuologické poradně, kde byl ujištěn, že je opravdu v pořádku.
„Z mý strany to byla značná frustrace, když člověk tohle zažívá, když mu žena dává najevo, že je jen důležitej zdroj peněz, že mu opakuje, že na to má právo a když se mi to nelíbí, tak mě oškube… říkal jsem jí, ať si najde nějaký bydlení, že dál nechci žít s někým, ke komu se po osmi letech přitulím a on začne křičet, že ho sexuálně obtěžuju… ze začátku to ten člověk tak nějak nevnímá, nebo vnímá, ale odůvodní si to. Dítě je malý, manželka k němu vstává třikrát za noc, tak to je jasný, že tady nebude radostně hopkat… A když už jsou dítěti dva roky, dva a půl roku, je to spíš horší…“
Zlomový okamžik
Zlom v jejich v té době téměř pětiletém manželství nastal, když se po návratu ze zahraničí vrátil do vystěhovaného vlastního domu a manželka i s dítětem byly pryč. Prožil zde okamžiky totální zahlcující bezmoci, situace vypadala beznadějně.
„… odvezla i to dítě jako svůj majetek na tu neznámou adresu. V tý domácnosti pobrala, co se jí hodilo od některýho vybavení po hadr na podlahu a prášky tam zmizely. Mně spíš vadily takový ty vzpomínkový věci, některý věci z cest, kde se vůbec neobtěžovala s nějakým dělením… Vrátil jsem se do týhle situace den před narozeninama Michala, kdy jí končila mateřská dovolená. Mně nikdo ani celej den nezvedal telefony, nemohl jsem se nikam dovolat, vůbec jsem nevěděl, co se děje, kde je.“
Situace se vyhrotila, když mu manželka dovolila se se synem setkat u jejích rodičů v bytě. Když se pan Miroslav chystal i se synem k odchodu, zavolala manželka policii. Až po telefonátu se svojí právničkou pochopila, že „já jsem přece matka“ není argument.
„… dejte mi to dítě, já jsem přece matka, co ten chlap mi ho bere… Ona po konzultaci s právníkama došla k tomu, že mi ho bude půjčovat na víkend jednou za 14 dnů a sem tam na odpoledne. Ale naprosto ze své libovůle. Když se jí bude chtít, jak se jí to hodí, jako majitel věci. Dneska půjčím, ale zítra ne.“
Dítě celý výstup s policií podle pana Miroslava nevnímalo.
„On moc nevěděl, co se děje. Nejdřív chtěl vidět tatínka, pak i na něj to bylo moc dlouhý, když jsem tam s ním hodinu stál, tak začal pobrekávat, ale myslím, že se to na něm nijak nepodepsalo, já jsem se snažil, povídali jsme si, ukazoval jsem mu ty policajty, popisoval jsem mu jejich výstroj, odvést jeho pozornost.“
Myšlenkový proces, který mu v oné zlomové chvíli proběhl hlavou, vyústil v rozhodnutí okamžitě jednat. Rozhodující byla děsivá představa, že by viděl své dítě jen jednou za 14 dní jako většina otců.
„Zvrat byl tehdy, kdy jsem se vrátil do vystěhovanýho baráku, a bylo mi jasný, že pokud něco neudělám, pokud budu doma sedět, že dopadne nějak soud, že nějaká instituce mi nějak pomůže, že takhle to nemůže skončit, že já skončím s tím jedním víkendem za 14 dní, jako končí naprostá většina těch otců, že s tím musím něco udělat.“
Pan Miroslav si prožil bolestivě drásající situaci, kdy se musel „přetahovat o syna“. Hodnotí je ale jako nevyhnutelné, chcete-li dítě opravdu ještě někdy vidět.
„A to jsou strašný věci, musíte se tam přetahovat o to dítě na chodbě paneláku a za asistence policajtů si to dítě jít vzít, protože pokud bych tohle neudělal, tak jsem si jistej, že nejsem teď v tý situaci, že mám Michala od úterý do neděle, ale že ho mám, jak si usmyslí manželka. Je to hrozně tvrdý, musíte krátkodobě ublížit dítěti….“
Převzato z webu Spravedlnost dětem
Okomentovat